Pěšky napříč Mallorkou. 160 km za 8 dní.

Dovolit si odjet není o štěstí

Možná si říkáte, že mám štěstí. Že můžu odjet, že mám kam dát děti, že nemám mít práci na plný úvazek, že se mám, že děti nechodí do školy, že máme dost svobody, že mám výhodu, protože tohle nebo tamto.

Možná ano. Ale možná taky ne.

Možná je za tím hodně práce a nelehkých životních rozhodnutí. Ve svých seminářích Vědomý time-management mluvím o tom, že život je otázkou priorit. Dobrý time-management není o kvalitních nástrojích a naplněných diářích, ale že začíná v naší hlavě. Že je o tom vědět, co od života chceme a co nás dělá šťastnými. Protože když víme, kam směřujeme, mnohem snáz se pak hledají cesty. 

Dalším důvodem, proč můžu, jsou mé skvělé týmy (Klub Rubikon a Holubník Prusiny). Vím, že se na ně můžu spolehnout a že jim moje nepřítomnost nijak nenaruší každodenní fungování.

Nalehko

Než se vrhnu do itineráře, ještě pro pořádek doplním, že my jsme šli trek nalehko. Tzn. s předem zajištěným přespáním po cestě (hotely, penziony), možností teplé večeře, sprchy a dalšího luxusu. V batohu jsme nesli pouze oblečení, pláštěnky, náhradní boty, pití a sváču a další provozní drobnosti.

Další možností je jít natěžko, se stanem a spacákem, vařičem atd. To mám taky na wish listu, ale až jindy a jinde. 

1. etapa: port d`Andratx – Sant Elm (8 km, celkové převýšení 600m)

Do Palma de Mallorca jsme přiletěli večer, ještě s hodinovým zpožděním, takže jsme vlastně jen přespali. Palmu si prošli druhý den dopoledne, a pak se místním busem přemístili hodinu cesty na západ do port d’Andratx, výchozího bodu treku.

První etapa byla vysloveně jen na rozchození. 8 km do přímořského Sant Elm .. na to si ani nebudu brát turistický kraťasy, to zvládnu v džínových. Haha!

První aha moment: není 10 km jako 10 km a první potkání s T. poznámkou, že se zážitky z treku nedají slovy předat 🙂. Horko brzdí, batoh brzdí, převýšení brzdí, potřeba funět brzdí, touha se rozhlížet brzdí. Suma sumárum jsme šli průměrně rychlostí 4 km/hod. Z 8 km bylo nakonec 10, protože značení nebylo úplně ideální a my asi 3x trapně zakufrovali.

Do Sant Elm jsme přišli navečer a na mě poprvé padla reálná obava, jestli těch zítřejších 25km dám. Navíc ta předpověď počasí?! 

2. etapa: Sant Elm – Estellencs (25 km, převýšení 2430m)

Dneškem jsme nastartovali příjemnou ranní rutinu. Vstát, zabalit, nasnídat se, hodit batoh na záda a vyrazit. Tahle etapa byla v nejvyšších polohách skoro až alpská. Holé kameny, semtam tráva. Palmy rostoucí v 900 m.n.m byly velký překvapení. 

Po cestě si uvědomuju, jaký množství provozních detailů denně řeším, a jak neskutečně očistný je chvíli neřešit nic. Mám na celý den jeden jediný úkol, a to JÍT. 

Důvěra. Zhruba polovinu cesty jdeme v úplné mlze od značky ke značce. Vidíme max 50 metrů dopředu a mě napadá ta životní paralela. Z dálky se zdá, že tam dál už žádná cesta nevede, ale stačí udělat pár kroků a ona se sama vynoří. Že vlastně není potřeba vidět až tam někam na pomyslný konec. Je potřeba vidět kousek, věřit a vytrvat. Není to nic novýho a převratnýho, ale asi si to potřebuju připomenout.

3. etapa: Estellencs – Valldemossa (24 km, převýšení 2200m)

Na GR221 je hodně zajímavá její rozmanitost. Každý den nás obklopovala trochu jiná příroda. Do Valldemossy jsme šli skrz rozlehlé dubové háje. PlantNet tvrdí, že jde o Dub cesmínový. Jsou to krásné, pro naše oko exoticky vypadající stromy, které ale nejsou zvyklé na kombinaci sníh a vítr, což údajně nastalo. Chvílemi to byla totální kalamita a některé části treku kvůli tomu i přeznačili. 

Valldemossa je fakt krásná. Ty kytky všude. Já to prostě žeru. Prý je snad ještě krásnější za tmy. Škoda, že to neuvidím. Spíme v malém útulném rodinném penzionu 2 km pod Valldemossou. Docházíme v 7 večer, v nohách skoro 30km a zpátky nahoru už teda fakt nejdu.

4.etapa: Valldemossa – Deiá – Sollér (25km, převýšení 2400m)

Slunce. Konečně!

Přiznávám, že ta mlha, mraky a déšť předchozích dní pro mě byly velkou zkouškou přijetí. Přijetí toho, co nemůžu změnit. Vystřídala jsem snad všechny fáze od smutku, naštvání, rozladění, další vlny smutku a vzteku až po opravdové uvědomění, že je mi to vlastně jedno. Že jsem přijela chodit a že mě to fakt baví i v mracích a mlze. Možná na to to slunce čekalo .. protože 5.den vyšlo. 

Nádherná etapa. Ostrý výstup na Puig Gros (938) s božským výhledem. Hltám to všechno plnými doušky. Nahoře je vidět, takže se rozhlížím a nemůžu se nabažit :). Náročný výstup pak střídá ostrý sestup do městečka Deiá.

V patách máme bouřku (zase!) a před sebou ještě 10 km do cílového města. Je to už sice víceméně “po rovině” (rozuměj asi jen 800m převýšení), ale celkově už mám nohy dost gumový, takže se těším na zítřejší odpočinkový den.

Odpočinkový den

Sollér je jedno z těch větších měst a dost to tu žije. Nasedáme do otevřené historické dřevěné tramvaje a necháváme se odvézt do Port de Sollér s vidinou prvního koupání v moři. Než se projdeme po pláži a najdeme hezké místo ke koupání, přichází bouřka (neee!).

Naší každodenní mantrou se stává přání, že na nás ta bouřka třeba nepřijde. Že zůstane on the other side of the mountain – na druhé straně hory. Nakonec bouřka opravdu nepřišla a já si poprvé i zaplavala v moři.

5.etapa: Sollér – Santuari de Lluc (29km, převýšení 2800m)

Nejdelší a zároveň nejnáročnější etapa celého treku. Ostrý výstup střídá výstup ještě o poznání ostřejší. Před námi bouřka a vidina cesty v obnažených skalách v 1300 m.n.m. Tentokrát nás dostihly blesky, hromy i pořádný slejvák. Nebylo, kam se schovat, tak jsme šli dokud to šlo .. nakonec jsme potkali na jednom parkovišti turistickou mapu s pidi dřevěnou stříškou. Zatáhli jsme břicha a vmáčkli se pod ní. A pak se k nám narvalo ještě 7 francouzů, kteří přijeli nahoru busem na piknik :D. 

Prosté bytí. Myslela jsem si, že to neumím. Tady jsem měla takové záblesky. Je to náročný. Už mě fakt bolí nohy. Sestup do Llucu už probíhá na autopilota. Pokládám nohy jednu před druhou. Přesto nechci nic urychlit, nechci to mít za sebou. Jsem a užívám si každý krok. 

Santuari de Lluc je klášter uprostřed hor, ve kterém je možné přespat. Běžně je tu asi dost plno, je možné přijet autobusem skoro až na nádvoří. My jsme přišli po 10 hodinách chůze už poměrně pozdě večer. Byl tu naprostý klid a takový nepopsatelný mír. 

K večeři jsme poprvé ochutnali Tumbet – místní specialitu, takové ratatouille po španělsku. T. to vysloveně uchvátilo, mě víc oslnily místní grilované solené zelené mini papričky. 

6.etapa: Lluc – Port de Pollença (25km, převýšení 900m)

Skoro celý den poprchává. Sestupujeme z hor, procházíme mezi poli, pak malým, vlídným městečkem Pollença a po 8 hodinách chůze se blížíme hodně turistickému přímořskému Port de Pollença.

Posledních 5 km je poměrně nehezká cesta podél rušné silnice. Přepadá mě smutek, že už to končí, lítost, že opouštíme ty klidné a mírumilovné hory. Ani jeden moc nemluvíme, nefotíme. Vlastně ani moc není co.

Zajímavé bylo uvědomění, kolik myšlenek, pocitů a vjemů zvládne člověk během chůze nasát z okolního prostředí. Kolik najednou vnímá drobností a detailů. Měnící se energii míst, různorodost, jedinečnost, barvy, vůně, zvuky. 

7.etapa: Port de Pollença – Cap de Formentor (20km, převýšení 1100m)

Poslední etapa. 20 km po silnici až k majáku Formentor. Ze začátku silnice pro auta, která nás míjejí v konstantním štrůdlu. Na každé vyhlídce davy lidí. Později pak už je silnice otevřená pouze pro autobusy, které projíždějí po dvou v půlhodinových intervalech.

Slunce celou cestu. Asi za odměnu na oslavu. 

Jsme tu. Koupu se v záplavě pocitů. Radost, hrdost, dojetí, štěstí, pokora, vděk a zároveň smutek, že je už vážně konec. Prý je tohle chození návykový. Potvrzuju.

Poslední plážový den

Zajímá vás, jak vypadá odpočinkový den u Škodů? To vstanete v 6, jdete si zaplavat do moře, pak na espresso do oblíbené kavárny, do hotelu na snídani, půjčit si kola a jen tak si zajet na hezkou pláž s vracečkou kolem výběžku za městem Alcúdia :D, suma sumárum 43 km.

Úplně na začátku jsem psala o kouzlu Vědomého time-managementu. Pokud vás tenhle oslí můstek mezi GR221 a time-managementem zaujal, pusťte si rozhovor, který se mnou na toto téma natočila lékařka Klára Lazarchick. Je primárně určen pro maminky, ale pokud si za slovo maminka dosadíte cokoliv podle vás, určitě si ho také užijete.